Komunikace keporkaků
Zoologové objevili nový druh velrybího signálu

Kytovci žijí ve světě zvuků. Vydávají spoustu různých volání. Výzkumníci je nahrávají a snaží se odhalit, k čemu slouží. Teď objevili nový zvuk, jehož účelem si nejsou zatím jisti.

Keporkakové jsou proslulí svými písněmi. Jsou to většinou asi dvacetiminutové hudební kompozice, které vydávají v čase námluv. Vydrží zpívat i celý den. Zvuk se nese daleko - podle některých údajů až čtyřicet kilometrů. Je slyšitelný lidským uchem, takže se dá nahrát a prodávat v obchodech s hudbou. Nejspíš jste už někdy takovou nahrávku slyšeli. Kromě hudebních vydavatelů ale písně keporkaků zaznamenávají i biologové, kteří se v nich snaží najít něco, o čem by mohli psát články do vědeckých časopisů.

Jedné skupině takových výzkumníků v čele se Susan Parksovou ze Syrakuské univerzity se to poštěstilo. V časopise Scientific Reports popisují zatím ne příliš prozkoumaný druh zvuku, jímž se ozývají keporkakové. Dali celkem 83 velrybám nahrávací zařízení, jež kromě zvuku zaznamenávalo i další proměnné, jako byla hloubka a orientace těla zvířete.

Na ryby ve dvou

Získali dohromady 430 hodin velrybích zvuků, mezi nimiž je zajímaly hlavně krátké asi pětadvacetisekundové signály. Zoologové o nich věděli ze starších výzkumů. Dosud ale nebyly prostudovány. Keporkakové je vydávali na mělčině Stellwagen asi šedesát kilometrů západně od Bostonu (viz mapa dole). Její průměrná hloubka je jen něco mezi třiceti a pětatřiceti metry. Keporkakové se na ní potápějí ke dnu a rybaří.

Tito až šestnáctimetroví kytovci se nejvíc živí krilem, což jsou všelijací korýši a jiní drobní živočichové vznášející se ve vodním sloupci. Nepohrdnou ale ani menší rybou. Chutnají jim zejména rozličné druhy smačků. Jsou to hadovité ryby, které se rády zahrabávají do dna. V angličtině se jim říká také píseční úhoři (sand eels).

Volání se ozývalo, jen když byla poblíž jiná velryba. Keporkakové ho vydávali téměř výlučně v noci. Když lovili na mělčině ve dne, mikrofony ho nezaznamenaly.

Ve dne se také velryby častěji potápěly pro smačky osamoceně. V noci skoro vždy jen v párech. Vypadá to tedy, že zvuk má něco společného s nočním lovem písečných úhořů, který keporkakové praktikují ve dvojicích.

Strašení kořisti?

Na co však zvuk používají, nikdo neví. K objasnění významu volání bude potřeba další výzkum, který bude nejspíš zahrnovat i natáčení chování velryb na video a testy, jak reagují na jeho nahrávky. Zatím není jasné, ani zda ho velryby opravdu vydávají schválně, nebo jestli nejde jen o produkt nějakého neobvyklého podvodního rybářského manévru. Nezdá se to však pravděpodobné. Existují tři možnosti, k čemu by zvuk mohl být.

Velryby by se tak mohly ozývat kvůli vzájemné koordinaci během lovu. Mohly by jím také upozorňovat svého kamaráda, že našly něco k snědku (samozřejmě asi výměnou za stejné upozornění v budoucnosti). Nebo by mohl mít něco společného s ovlivňováním chování kořisti.

Zvuk by mohl nutit smačky, aby opouštěli své písčité úkryty. Protože keporkakové loví ve dvou, nabízí se, že napřed jeden ryby straší a druhý je baští. Po nějakém čase se vystřídají. Na takové spekulace je ale brzo. Uvidíme, co ukáže další bádání.