Jestli je zdanění příjmů rovné nebo progresivní, to je naprosto vedlejší. Ciráty o tom, jak je rovná daň spravedlivá či nespravedlivá, jsou jenom kouřovou clonou kolem podstaty věci – utrácení státu. Od toho se totiž odvozuje pointa celé věci. Totiž zda jsou daně nízké či vysoké.

Kdybychom měli progresivní daň se sazbami pět, deset, patnáct a dvacet procent místo nynější rovné daně se sazbou více než dvacet procent (takzvaná sazba patnáct procent je pouhý matematický model, který v realitě znamená oněch dvacet procent), pak by zcela jistě bylo progresivní zdanění více sociální. Problém však nespočívá v systému nastavení sazeb, ale zcela a pouze v jejich reálné výši a v dopadu na výdělky či zisky. Čili v utrácení státu, v jeho „ceně“. Pozitivní vliv na ekonomiku nemá rovná nebo progresivní daň, ale výše efektivního zdanění.

Život na vysoké noze

V roce 1999 činily výdaje státního rozpočtu 597 miliard korun, o deset let později to bylo již úctyhodných 1,107 bilionu korun. To je růst o 85,4 procenta. Počítáno přes příjmy státu jsme se z 567 miliard dostali na 1,036 bilionu, což je zvýšení o 82,7 procenta. Samozřejmě je možné vyjmenovat mnoho velmi „dobrých“ důvodů, proč je raketový růst příjmů i výdajů nutný. Ale to nic nemění na faktu, že stát je pro občany stále dražší a dražší. Hrubý domácí produkt v roce 1999 dosáhl nominálně 2,1 bilionu korun, v roce 2008 to bylo 3,7 bilionu korun – to je růst o 77 procent. Kdyby se političtí vůdcové zabývali těmito čísly, bylo by to užitečnější, než chystají-li se svádět novou válku o „rovnou“ nebo „progresivní“ daň.

Aktuální boj o zachování nebo naopak o destruování takzvané rovné daně je tedy vcelku nepodstatný. Možná budou bohatí platit nějakou dobu od určité výše příjmů více, možná 32 nebo 35 procent, či dokonce 38 procent horní sazby. To se dá jistě přežít a nenapáchá to nějaké naprosto fatální problémy. Ale jestli budou příjmy státu (čili zdanění) růst tak dynamicky, jako v letech 1999 až 2008, pak se řítíme do něčeho, co bychom v dnešní mluvě nazvali asi „megaproblémem“.

Má ještě smysl opakovat, že otázka schodku českých veřejných financí není v příjmech (neboť stát saje více než dost), ale ve výdajích? Asi má, protože to sice ví každý podnikatel v této zemi, ale zjevně se tato informace ještě nedopracovala na ta správná místa.