VÝROBCE SMYČCŮ PETR AUŘEDNÍK „V Česku pracuje zhruba už jen 15 posledních smyčcařů,“ říká podnikatel Petr Auředník z Říčan u P rahy. Množství prodaných hudebních nástrojů u nás dlouhodobě klesá. Ohrožena jsou tak itradiční umělecká řemesla.

„Chtěl jsem dělat takovou práci, abych za sebou něco viděl. Nějaký hmatatelný výsledek,“ říká Petr Auředník.
foto: Profit – Martin Siebert

VÝROBCE SMYČCŮ PETR AUŘEDNÍK

„V Česku pracuje zhruba už jen 15 posledních smyčcařů,“ říká podnikatel Petr Auředník z Říčan u P rahy. Množství prodaných hudebních nástrojů u nás dlouhodobě klesá. Ohrožena jsou tak itradiční umělecká řemesla.

Vysoká cena nástrojů a odlišný životní styl nastupující generace. To jsou důvody dlouhodobého poklesu prodeje hudebních nástrojů. Je prostě méně hudebníků. Na tomto odvětví přitom závisí mnoho tradičních řemesel – houslaři, kytaráři nebo varhanáři. A také málo známí smyčcaři. „Ani mnoho profesionálních houslistů o nás neví a své smyčce nechávají opravovat u houslařů. Ti samozřejmě zakázku přijmou, ale mnozí z nich neopraví smyčec tak, jak by to udělal specialista,“ říká Petr Auředník. Sám se výrobou a opravami smyčců živí již šest let. „Kvůli poklesu prodeje je velká konkurence. Ale kdo umí, tomu se ještě pořád vede dobře,“ konstatuje.

ŘEMESLO ZDĚDIL PO STRÝCI
Auředník zdědil řemeslo po svém strýci, který v oboru patří mezi mistry. „Chtěl jsem dělat takovou práci, abych za sebou něco viděl. Nějaký hmatatelný výsledek,“ říká. V yučil se na umělecké škole v Lubech u Chebu. Podle Auředníka je to jedna ze tří posledních škol ve střední Evropě, kde se výroba hudebních nástrojů učí. Pracovat začal v manufaktuře firmy Strunal, která působila přímo při škole. „Tam jsem si vydělal první peníze, abych mohl rozjet vlastní dílnu. Na začátku jsem potřeboval asi 40 tisíc korun,“ vzpomíná. Vedle nájmu dílny v Říčanech u P rahy musel investovat i do přístrojů, které se sériově nevyrábějí – třeba do velmi přesné váhy. Dobrý hudebník prý totiž pozná, pokud je smyčec třeba jen o pouhé dva gramy těžší.

SMYČEC STOJÍ I PŘES 150 TISÍC
V současné době už má Auředník zavedenou živnost a stálou klientelu. „Občas opravuji smyčce až z Japonska. Také pracuji pro jednu velkou německou společnost. Já vyrobím smyčec a oni na něj už jen umístí svou značku a prodají ho v zahraničí,“ vysvětluje. Většina příjmů jde však z oprav starších výrobků. „Vlastní smyčec prodám tak jednou za dva měsíce. Ceny jsou ovšem vysoké. Od osmi tisíc korun za kus výše. Někteří zákazníci ale chtějí například stříbrnou nebo zlatou glazuru. Třeba kontrabasový smyčec pak vyjde na 25 tisíc,“ uvádí Auředník. Mnohokrát dokonce opravoval smyčec, který měl hodnotu okolo 150 tisíc korun.

MAMUTÍ KLY NAHRAZUJÍ SLONOVINU
Odvrácenou stranou mince jsou vysoké ceny materiálu. Na levnější smyčce se používá dřevo brasil, na kvalitnější vzácný fernambuk. „Oba druhy se vozí z Jižní Ameriky a nelze je běžně koupit. Dřevo se proto musí shánět po známých. Koňské žíně zase vozí Číňané. Prostě přivezou ocas a prodají jednotlivé svazky. Nejlepší a nejdražší žíně jsou z Mongolska,“ konstatuje Auředník. Kuriózním materiálem je takzvaná mamutovina. Obchod se slonovinou sice zakazují mezinárodní dohody, ale na kly z mamutů se žádný zákaz nevztahuje. Mamutoviny je kupodivu z archeologických vykopávek dost, takže při výrobě smyčců nahrazuje slonovinu.
Obchodu se smyčci prý pomohl vstup České republiky do Evropské unie. „Na dovoz všech speciálních materiálů a vývoz hotových výrobků odpadlo clo. Dřív jsem musel kvůli všemu na celnici, teď mi zásilky chodí bez problému poštou,“ pochvaluje si řemeslník.

PODVODNÍCI PRODÁVAJÍ FALEŠNÉ STRADIVÁRKY
Pokles prodeje nástrojů a velká konkurence vyvolaly podle Auředníka v poslední době nekalou soutěž. „Špatný řemeslník vyrobí podprůměrný výrobek, ale dá na něj renomovanou značku. Takové nekvalitní plagiáty mi sem pak lidé často nosí k opravě. Dokonce se prodávaly ifalešné housle stradivárky. O originál přitom ve skutečnosti zavadíte nanejvýš někde na prestižní aukci,“ upozorňuje. Auředník přesto věří, že smyčcaři se jako samostatný řemeslnický stav udrží i přes krizi odvětví. Cestu vidí ve stálém zdokonalování kvality. „Když se dívám na smyčec, který jsem vyrobil loni, vím, že letos bych ho už udělal lépe. A stejné to bude určitě zase za rok,“ věří.