Minule jsem si říkala, že nebýt odposlechů a nahrávek, nemají deníky co psát. Ale zjistila jsem, že je ještě jedno téma, které se pravidelně vrací jako bumerang – kádrování.

Foto: Česká televize / Youtube

„Aféra“ vyrobená ze starého prohlášení pražského primátora Bohuslava Svobody o konferenci v Reykjavíku mi opět připomněla, že opakování je matkou moudrosti. Tuším, že před kongresem ODS vadí Svoboda. Netuším, proč by měl vadit Reykjavík. Vyjádřit se k míru mi jako „kádrový“ prohřešek nepřipadá. Spojené státy a Sovětský svaz dohodly v Reykjavíku ukončení jaderného zbrojení a studené války. Pikantní je, že obě velmoci tehdy tak trochu dohodly i události roku 1989.

Kádrování minulosti má své výhody, většina pisatelů už o té „zlaté“ době nic neví. Někdy ani netuší, že ti, co „šťastnou éru“ budování budovali, jsou už dávno mrtví. Joj, to se to pak píše.

Ovšem také jsem se dozvěděla, opatrně naznačeno, že jeden z ministrů je špatný ministr, protože byl vězeňský psycholog. Nevím, jestli vadí ten „psycholog“, nebo to „vězeňský“. Zvlášť v době, kdy většina pražských kavárenských intelektuálů má pocit, že cokoliv, co bylo kdy v uniformě, není hodno hodnocení. Inu, možná uniformy necitují Aristotela, ale co by si bez nich ti neuniformovaní počali, to netuším. Tím se ovšem ani v nejmenším nezastávám ministra, jehož představy o školství jsou horší než kvalita českého vězeňství.

Zdá se, že zásada „vím o hříších svých bližních a informuji o nich“ je v nás jako v koze. Dlužno dodat, že hanopisné články ve mně vyvolávají až něžný sentiment. Jsou totiž úplně stejné, jaké jsem kdysi čítávala v Rudém právu o soudruzích, co se odrodili, byli odrozeni nebo se jen špatně narodili. Až jednou někdo při psaní Poučení z vývoje rozvinutého kapitalismu prokádruje dnešní kádrováky, to bude teprve hukot!